Život po smrti a vzpomínání na zesnulé
Navštěvují nás zesnulí blízcí? Co říká spiritismus o Dušičkách
Vzpomínky, rodinné vztahy a památka zesnulých podle Allana Kardeca
Na přelomu října a listopadu se hřbitovy zaplňují světlem svíček. Vzpomínáme na rodiče, prarodiče, partnery a přátele, kteří už nejsou mezi námi. Někdo přichází každý rok, jiný teprve ve chvíli, kdy mu někdo blízký začne opravdu chybět. A možná ho přitom napadne otázka: mohou naši zesnulí vědět, že na ně myslíme?
Právě tím se zabýval Allan Kardec. V Knize duchů věnoval několik otázek nejen vzpomínkám na zemřelé, ale přímo i jejich údajné přítomnosti na hřbitovech v den památky zesnulých.
Mohou nás zesnulí blízcí navštěvovat?
Spiritismus vychází z představy, že smrtí člověka nekončí jeho vědomí ani city. Duše podle této nauky pokračuje v duchovním světě a uchovává si vztahy, které pro ni měly význam během pozemského života.
V otázce 488 Knihy duchů se Kardec ptá, zda k nám mají zesnulí příbuzní a přátelé bližší vztah než neznámí duchové. Odpověď říká, že ano a že nám mohou podle svých možností také pomáhat. Vztahy založené na skutečné náklonnosti tedy spiritismus nepovažuje za přerušené jen proto, že jeden z blízkých zemřel.
To ovšem neznamená, že jsou zesnulí stále po našem boku nebo že každá neobvyklá událost či náhlý pocit musí být jejich návštěvou. Kardecův výklad mluví o duchovním vztahu, nikoli o jistotě viditelného nebo fyzického projevu.
Proč právě o Dušičkách?
V České republice připadá Památka zesnulých, známá jako Dušičky, na 2. listopadu. Právě tento zvyk má v Knize duchů překvapivě konkrétní místo.
V otázce 321 se Kardec ptá, zda duchové přicházejí k hrobům těch, kdo na ně přišli vzpomínat. Podle zaznamenané odpovědi reagují na myšlenky živých v tento den stejně jako kdykoli jindy. Dodává se však, že se jich tehdy schází více, protože více lidí na zemřelé myslí. Každý duch se přitom zajímá především o své blízké, nikoli o množství cizích návštěvníků.
Kardec tedy nespojuje větší přítomnost duchů s nějakou zvláštní mocí 2. listopadu. Rozhodující je podle tohoto výkladu množství lidí, kteří na své zesnulé vzpomínají a obracejí k nim své myšlenky.
Stejná myšlenka může platit při výročí úmrtí, narozeninách nebo v obyčejný den, kdy si na někoho náhle vzpomeneme.
Co zaznělo při setkání spiritistů v roce 1860?
O tématu se nepsalo pouze v Knize duchů. V prosincovém čísle časopisu Revue Spirite z roku 1860 vyšla komunikace zaznamenaná při zasedání Pařížské společnosti pro spiritistická studia dne 2. listopadu. Byla přijata prostřednictvím média slečny Huet a připisována duchu spisovatele Charlese Nodiera.
Na přímou otázku, zda duchové v této době přicházejí na hřbitovy ve větším počtu, zazněla odpověď, že se k místům svého pohřbení vracejí spontánněji, protože tam směřují myšlenky a modlitby živých. Následovala i otázka na zesnulé, kteří už nemají nikoho, kdo by jejich hrob navštěvoval. Odpověď zdůrazňovala hodnotu modliteb věnovaných všem zemřelým, také těm zapomenutým.
Jde o historický záznam spiritistického sdělení, nikoli o nezávisle ověřený důkaz návštěv duchů. Přesto dobře ukazuje, jak raný spiritismus chápal vztah mezi vzpomínkou živých a zesnulými.
Musíme navštívit hřbitov, abychom byli zesnulým nablízku?
Nemusíme, alespoň podle odpovědi na otázku 323 v Knize duchů. Kardec se zde přímo ptá, zda návštěva hrobu přináší zesnulému větší radost než modlitba doma. Odpověď vysvětluje, že návštěva hřbitova je vnějším vyjádřením vzpomínky. O jejím významu však nerozhoduje místo, ale upřímnost.
Pro živé může mít hřbitov velký osobní význam. Můžeme se tam zastavit, přinést květiny, zapálit svíčku a chvíli v klidu vzpomínat. Kdo ale žije daleko, nemůže na hřbitov přijít nebo žádné konkrétní místo posledního odpočinku nemá, nemusí proto cítit, že na svého blízkého zapomíná.
Co pro zesnulé znamenají naše vzpomínky a modlitby?
V otázce 320 Knihy duchů zaznívá, že vzpomínka může šťastnému duchu přinášet radost a trpícímu útěchu. Evangelium podle spiritismu v kapitole XXVII, bodě 18, pak vysvětluje význam modlitby jako povzbuzení a projevu soucitu se zesnulými, kteří podle spiritistické nauky procházejí obtížným obdobím.
Nemusí jít o naučená slova. Pro někoho je přirozená tichá modlitba, pro jiného prostá vzpomínka, vděčnost nebo přání pokoje. Podle spiritismu má právě upřímný úmysl větší význam než forma obřadu.
Neměli bychom přitom zapomínat ani na ty, jejichž hroby už nikdo nenavštěvuje. V Revue Spirite z roku 1860 se objevuje myšlenka, že soucit nemusí končit u vlastní rodiny. Vzpomínat lze i na lidi, jejichž jména neznáme.
Dušičky tak mohou být především dnem, kdy na chvíli přerušíme každodenní spěch a věnujeme pozornost lidem, kteří byli součástí našeho života. Zda naše myšlenky skutečně vnímají, zůstává otázkou víry a duchovního poznání. Hodnota upřímné vzpomínky však nemusí záviset na tom, zda na ni dostaneme odpověď.
Časté otázky
Znamená větší počet duchů také více zjevení?
Ne. Kardecova odpověď o setkávání duchů nemluví o zvýšeném počtu viditelných zjevení ani o tom, že by se duch musel nějak projevit. Vzpomínka nebo silný osobní pocit samy o sobě nejsou důkazem jeho přítomnosti.
Zdroje a další četba
- Allan Kardec, Kniha duchů: II. část, kapitola VI, otázky 320–323 (vzpomínka na zesnulé, Památka zesnulých a návštěvy hrobů); II. část, kapitola IX, otázka 488 (příbuzní a přátelé po smrti).
- Allan Kardec (red.), Revue Spirite, prosinec 1860: „Le jour des morts“, sdělení připisované Charlesi Nodierovi z 2. listopadu 1860, médium slečna Huet. Francouzský původní text.
- Allan Kardec, Evangelium podle spiritismu: kapitola XXVII, bod 18 (modlitba za zesnulé a trpící duchy).
